Je snadné projet kolem něj a vůbec si ho nevšimnout. Nejstarší a nejtajemnější kostel štěchovické farnosti, kostel sv. Kiliána, pocházející z poloviny 12. století, stojí skromně a nenápadně na samém konci Davle, poblíž hlavní výpadovky z Prahy na Slapy, naproti ostrovu, na kterém byl založen před tisíci lety benediktýnský klášter.  Když tak projíždíme okolo, ať už domů z práce, na chatu nebo koupat se na Slapskou přehradu, snadno se může stát, že projedeme kolem tohoto místa a nanejvýš nás tak ještě upoutá restaurace, která vznikla před nedávnem z chátrající budovy bývalé barokní fary. Tohle místo má přitom nejméně dva primáty. Kostel i ostrov, kterému řada pramenů přezdívá Ostrov sv. Kiliána.

 Gotický, původně románský kostelík, je jediný v celé republice, který je zasvěcený sv. Kiliánovi. (Pro srovnání, v sousedním Německu je sv. Kiliánů přibližně sedmdesát.) Byl postaven zřejmě souběžně s klášterem na nedalekém ostrově, který byl na přelomu prvního a druhého tisíciletí pro změnu vůbec prvním mužským klášterem u nás. Benediktýni původem z Nieder Altaichu sem přivezli nejen kult svého patrona, sv. Kiliána, ale i tiché a střízlivé heslo Ora et labora – Modli se a pracuj – a v hlubokých lesích nad soutokem Vltavy a Sázavy obé poctivě provozovali.  Klášter přežil i vpád Braniborů ve třináctém století, i požáry, nepřežil ale domácí husitské války a od 15. století zůstal opuštěný. Klášterní zdi pobořily opakované povodně a jejich zbytky zarostly keři a stromy. Základy kláštera odhalily až archeologické výzkumy na přelomu století a v 30. letech 20. století. Kdysi se dalo rameno řeky mezi sv. Kiliánem a ostrovem přebrodit, po napuštění vltavské kaskády se už ale na ostrov nedostanete jinak, než vlastní lodí, vyjma jediné příležitosti ročně: na konci června se zde už několikátým rokem konají poutní mše svaté při příležitosti svátku sv. Jana Nepomuckého, při kterých se můžete na ostrov podívat.

Vraťme se ale ke kostelu sv. Kiliána. Od silnice k němu zabočuje cesta, která nás zavede na travou porostlé prostranství bývalého hřbitova. Do kostela můžeme vstoupit buď bočním vchodem právě odsud, nebo západními dveřmi pod věží, na které se tyčí socha würzburského biskupa a misionáře Kiliána. I on je jaksi upozaděn, jak se na pokorného křesťana sluší, je to takový kormidelník na zádi loďky, ale každý vodák ví, že zatímco háček na přídi je spíše pro okrasu, loď řídí právě zadák. Vstoupíme-li po několika schodech dolů do chrámové lodi, ocitneme se v úzké strohé prostoře, která dvěma řadami lavic připomíná opravdu jakousi loď, nebo spíš pramici, plující po rozbouřených vodách minulosti i současnosti, kormidlovanou dodnes tímto skromným kormidelníkem, jehož jeden prst, vzácná relikvie, je uložen ve schráně na oltářní straně. Podobu sv. Kiliána najdeme ještě i na křtitelnici, barokním hlavním oltáři i chrámovém zvonu. Většina vnitřního vybavení pochází, jak už je v Čechách časté, z doby baroka.

Tato loď ale pluje stále, prst sv. Kiliána jako by ukazoval k ostrovu, kam se suchou nohou nelze dostat, k ostrovu, kde benediktýnští řeholníci vystavěli uprostřed hvozdů a vod dům modlitby a práce, kus civilizace a řádu uprostřed těžkých a mnohdy surových časů ranného středověku. Tahle krajina se až tolik nezměnila. Údolí vyhloubené Vltavou a mocné, věčné skály směrem na západ i na východ za řekou nechaly lidi maximálně vystavět pár chat a domů, o moc víc jim romanticky divoký terén nedovolil. Když si jakoukoli neděli přivstanete a přijedete v osm ráno právě sem, můžete se také nalodit. Svatý Kilián stojí za víc, než projet kolem v autě s pohledem upřeným na tachometr.